JIHOVÝCHODNÍ ASIE - INDOČÍNA

Zápisky z cest

Návštěva jeskyně Phuong Hoang. Severní Vietnam

Jeskyně se nachází asi 3,5 hodiny jízdy veřejnými autobusovými linkami na sever od Hanoje. Jízda z Hanoje do Thai Nguyen (77 km) trvá přes 2,5 hodiny. Je to způsobené dopravními zácpami, stavem vozovky, autobus nabírá a vysazuje pasažéry podle toho, kde čekají nebo potřebují vystoupit. V Thai Nguyen je potřeba přestoupit. Jezdí zde mnoho autobusových linek, které na svých trasách zabírají vzdálenější oblasti za městem.

Do vesnice Dinh Cá vzdálené asi 30 km jsem jel linkou číslo 7. Jízdné stojí 17.000,- VND to je asi 14 Kč. Je to opravdu krásná cesta. Vede rozlehlými údolími obklopené horami z obou stran. Všude se pěstuje rýže, kukuřice, cukrová třtina.

Po vystoupení z autobusu bylo nutné sehnat nějakého motorkáře, který by mě dovezl k jeskyni asi ještě 6 km vzdálenou. Hned se mi jeden nabídl, ale chtěl skoro to samé, co mě stála cesta z Hanoje. Prošel jsem si místní trh, podíval se za vesnici, co se tam pěstuje, jak žijí místní obyvatelé. Ztropil rozruch u místních školáku vracejících se na kolech ze školy a vydal se na rušnou křižovatku, kde většinou mototaxikáři na svých strojích posedávají nebo polehávají. Domluvil jsem s jedním cenu. Někdy je dobré domluvené věci napsat na papír a oboustranně to podepsat. Nezapomenout zdůraznit, že je i v ceně zpáteční cesta. Vyrazili jsme.

Po sedmi minutách jízdy zastavil a ukazuje mi ceduli. Na ní název jeskyně a pod tím 100 m. Říkám mu za hodinu jsem zpět. Nic nenamítal. Myslím si, že tu jeskyni nikdy nenavštívil.

Cesta nahoru k jeskyni měla 1306 schodů. Trvala mi 45 minut s několika přestávkami na fotku, odpočinkem a nezbytnému postřiku proti komárům. Za mými zády se otvíralo údolí od zelené až po zlatou barvu zabarvené. Zlatou barvu má rýže, která už je dozrálá a čeká na sklizeň, zelenou barvu má rýže, která teprve roste. Rýži každý sází v jiném čase.

Dorazil jsem k jeskyni celý zpocený asi s 1 dc vody. Protáhl se úžinou a vcházel dovnitř. Chlad mě osvěžil a dodal sil ke zdolání dalších 374 schodů dolů, kde se přede mnou otvíral obrovský vnitřní prostor.

Nikdo nikde, hrobové ticho přerušované kapkami vody, chlad, temno, paprsky pronikající skrz otvor. Připadal jsem si jako ve filmu o Indianu Jonesovi. To ale, že moje přítomnost zde není zdaleka první, dokazovaly tuny odpadků (což je zde bohužel běžné) válejících se snad úplně všude i na špatně přístupných místech. Chvíli jsem spočinul a prohlížel si tu krásu okolo mě.

Vydal jsem se nazpátek. Po skoro dvou hodinách se můj motorkář zaradoval, že mě vidí v pořádku. Pozval jsem ho na cukrovou třtinu. Šťáva z vymačkaného kmínku cukrové třtiny, společně s ledem a šťávou z limetky osvěží a dodá energii.

Řekl si o 10.000,- VND více a po dojetí na autobusovou zastávku jsme se rozloučili a já šel do restaurace vyhladovělí jak vlk na rýži, kuře a zeleninu s dvěma vařenými vejci, vše zapité pivem značky Hanoj.