JIHOVÝCHODNÍ ASIE - INDOČÍNA

Zápisky z cest

Olda Hlaváček

Jsem chytrý jsem Čech. Co je Čech, srdce Evropy. Mám rozum. Všechno co jsem se naučil jsem se naučil v Čechách. Slova Oldy Hlaváčka. Vietnamce s typicky vietnamským jménem.

Toto jméno mu dali Češi. Strávil 10 roků v ČSSR mezi lety 1977-1987.

Jeho pravé jméno je Trinh Van Quyen (příjmení - Van tzn. muž- jméno). Ženy mají mezi jmény Thi.

V 18 letech (1973) šel na vojnu. Strávil 6 měsíců výcvikem v Severním Vietnamu a poté byl poslán na bojiště do Jižního Vietnamu, kde v té době zuřily boje, ale již bez účasti Amerických jednotek. Šli pěšky přes 3 měsíce. Ve válce přišel o malíček pravé ruky.

V roce 1977 (válka skončila 1975 sjednocením Severního a Jižního Vietnamu) dostal nabídku jet do Československa. Jelo jich asi 200. Jeli vlakem z Hanoje (hl. město) do Číny, přes Mongolsko, Sovětský svaz do ČSSR. Po příjezdu strávil 6 měsíců ve Vizovicích na Moravě ve středisku, kde se učil česky.

Na učiliště chodil v Třebíči. Zde se vyučil s vyznamenáním strojním zámečníkem. Jeden rok pracoval v továrně, kde obráběl různé součástky.

Smlouva mezi ČSSR a VSR v roce 1981 přinesla to, že do Československa přijelo spoustu vietnamských pracovníků. Bylo potřeba lidí, kteří by jim pomohli v začátku. Olda byl vyhodnocen Vietnamským velvyslanectvím jako výborný student. Udělal zkoušku z češtiny a začal pracovat jako tlumočník v Ostravě v OKD. Měl pod sebou 700 lidí a 7 dolů. Jak sám říká nebylo to vůbec lehké. Toho bolí břicho, toho v krku musí k doktorovi, ten potřebuje koupit boty, ti místo aby pracovali, tak se ožrali a poprali.

Když už byl v ČSSR 10 let a za tu dobu jen dvakrát doma rozhodl se vrátit. Říká že k tomu přispěl také fakt, že Vietnamcům se už nechtělo dělat v továrnách, v dolech bylo s nimi moc problémů. Chtěli obchodovat, prodávat zboží.

Dva roky po návratu se oženil. Se svojí ženou se seznámil na schůzi vedoucích v Kolíně. Ona se vrátila po šesti letech.

Dnes je mu 56 let. Minulý rok šel do důchodu. O pět let dříve než muži chodí. Důvod bylo zranění z války. Ženy jdou do důchodu v 55 letech.

Pracuje jako vrátný v nemocnici. Důchod má malý a musí si přivydělat.

Má dva syny a dceru, na kterou je obzvlášť hrdý. Vystudovala a pracuje jako učitelka na universitě.

Na dobu strávenou v Československu vzpomíná velice ráda, pyšně mi ukazoval veškeré dokumenty a fotografie, které má pečlivě uložené. S Oldou jsme se seznámili, když jsem seděl se svými vietnamskými přáteli u piva.

Přišel a říkal ty jsi taky Čech. Pozval mě k sobě domů, ukázal mi kde pracuje, na výlet jsme jeli, hráli ping pong. A říkal tenkrát mě taky jeden kamarád vzal do lesa, na hrad. Chci abys tady byl spokojený, šťastný. To je můj úkol.