JIHOVÝCHODNÍ ASIE - INDOČÍNA

Zápisky z cest

Putováni po Thajském království - část 2.

Je tomu 10 let co jezdím do JV Asie. A jak to tenkrát začínalo ...

V turistickém průvodci psali, že do centra města jezdí z kousek vzdálené železniční stanice vlak.Po chvíli hledání a zjištění (poté co jsme stáli nějakou dobu na opačné straně nástupiště), že v Thajsku se jezdí vlevo jsme v kase zakoupili lístek na 45 minutovou jízdu za 5 bahtů. Kurs je asi 100 Kč/140 bahtů. Za pár okamžiků přijel vlak a průvodčí se o nás hned zajímal.Ptal se kam jedeme a jestli máme koupené jízdenky. Thajci ať už ti co mají nějakou funkci nebo jen obyčejní lidé rádi poradí a pomohou. Nastoupili jsme do vlaku, byla to nejméně pátá třída.Cestovali v něm samí domorodci, kteří si nás s údivem prohlíželi. Asi nejsou zvyklí na to, že tímto vlakem cestují farangové (tak se říká turistům,v zemi vychází i časopis Farang). Cesta byla zajímavá. Z okna se nám naskytl pohled na lidi žijící na skládce se psy (až k neuvěření), střídajíc se s pěkně vypadajícími staveními.Thajsko je země plná kontrastů. Jdete uličkou plnou harampádí,odpadků a za rohem na vás čeká krásně upravená zahrada s altánkem a vodotryskem. V tom nás od pohledu odtrhl člověk vypadající asi něco jako u nás bezdomovec (naši bezdomovci jsou proti němu krasavci) vybral koš a sedl si k otevřeným dveřím na schody a v klidu si zapálil cigaretu.

Ulička mezi soupravami vedoucí k nádražní hale byla plná lidí a různých zavazadel. Neušli jsme ani pár metrů a vrhl se na nás thajec s nabídkou turistických informací. Myslel jsem si , že je to za peníze a snažil se ho ignorovat. Když viděl, že ani tahání za tričko nepomáhá, nechal nás být. Až v hale jsem zjistil, že nám chtěl pomoci, protože na každém rohu byl turistický stánek s dvěma nebo třemi informátory, kteří na nás lačně hulákali a chtěli nám poskytnout radu. Nakonec jsme využili těchto bezplatných služeb a dozvěděli se jakým autobusem se dostaneme na adresu, kde měla být naše ubytovna (Guest House).

Vyšli jsme z nádražní budovy a hned nás oslovil řidič motorové tříkolky (tuk-tuk). Sdělili jsme mu adresu a už se nabízel, že nás odveze za 150 bahtů.Zdálo se nám to moc a řekl jsem mu, že raději pojedeme autobusem.Tuk-tukář se nenechal odbýt a zakřičel na nás 100 bahtů. To už bylo přijatelnější a tak jsme se rozhodli, že se svezeme ať je nějaká sranda. Úplně jsem zapomněl na smlouvání o kterém jsem všude četl , že je v Thajsku tolik důležité.Např. u tuk-tuků musí jít člověk až na 1/3 ceny. Cesta, kterou jsme poprvé absolvovali za 100 bahtů se po měsíční praxi ve smlouvání snížila na 60 bahtů. A tím se tuk-tuk stal naším hlavním dopravním prostředkem po Bangkoku a vlastně po celém Thajsku. Vtrhli jsme do nocí pokrytých bangkokských ulic, měli oči na šťopkách a pevně se drželi. Hlučná tříkolka dokázala vyvinout rychlost až 80 km/hod. Strhující jízda, okolo nás zleva, zprava někdy v těsné blízkosti se proplétali motorkáři. Tuk-tukář se prodíral mezi auty při každém zastavení na semaforu byl nervózní a snažil se dostat se co nejvíce dopředu. Po půl hodinové jízdě jsme zastavili u „naší“ ulice, zaplatili a nadšeně si oddechli. Vzali jsme krosny na záda a vydali se najít náš Guest House. Ulice byla plná lidí, po obou stranách se nacházeli stánky nabízející převážně jídlo. Po pár krocích nás oslovil muž sedící před restaurací a zeptal se obvyklou otázkou (kterou jsem slýchávali ještě mnohokrát) kam máme namířeno.Řekl jsem, že hledáme ubytování a ukázal mu adresu. On hned, že tam to není dobré a že ví o lepším ať dáme na něj. Doporučil nám hotel a byl i ochoten nás k němu dovést. Moc se nám nechtělo, protože jsme chtěli dát na typ od kamaráda a tak jsme tam šli ze zvědavosti, abychom neurazili. Poté co nám v recepci sdělili 300 bahtů za noc jsme poděkovali a šli hledat ten náš, kde měla být cena poloviční.

Vstoupili jsme na něco jako zastřešený dvorek u obytného domu plný různých věcí (harampádí) a spatřili skupinku thajců dívajících se na televizi. Thajci hrozně rádi sledují telenovely, které jsou v režii lásky a hysterického křiku. Pozdravili jsme anglicky. Thajsko je země zaměřená na turistický ruch a navštíví ji milióny návštěvníků ročně. Anglicky se zde dá domluvit bez problémů. Obchodníci ji potřebují ke svému podnikání. Thajci si potrpí na pozdrav, člověk ho nesmí jen tak odbýt, ale říci trochu procítěně a hlavně co platí s úsměvem!

Starší paní nám sdělila, že má volný pokoj a my jsme vnitřně zajásali. Odvedla nás po strmých schodech do prvního patra. Místo pro náš odpočinek bylo jednoduše zařízeno, dvě postele,stoleček, ale co nechybělo a je ze všeho nejdůležitější – stropní větrák. Má čtyři rychlosti a tu nejnižší (k mému štěstí) jsem pocítil po pěti minutách pobytu na pokoji při protažení zad na vlastní prsty. Koupelna se záchodem bývá obvykle v těch nejlevnějších ubytovnách na chodbě společná. Zažili jsme komfort, kdy byl v pokoji takový malý „chlívek“ se sprchou, tureckým záchodem a špinavým umyvadýlkem. Ale kde je více lidí a místnůstka se sociálním zařízením není dostatečně zvukově oddělená…Myslím,že nebudu více rozvádět.

V každém Guest House si nás zaregistrovali, chtěli naše iniciály, číslo pasu a základní informace, třeba kam máme namířeno dále. Peníze za nocleh se platí různě. Někde po nás požadovali sumu na jeden den dopředu, jinde to funguje tak, že máte lístek na kterém je číslo vašeho pokoje a tam se vše píše. Setkali jsme se s tím v ubytovnách, kde hostům nabízí vlastní jídlo a nápoje. Je to příjemný způsob, peníze z peněženky neubývají, ale pak když dojde na placení… Nestačili jsme se divit na kolik se částka za dva dny dokázala vyšplhat.

Ráno jsme se probudili něco okolo deváté hodiny a pocítili velký hlad.Martinovi se z postele nechtělo, říkal, že bude ještě chvíli přemýšlet. Bylo to přece jen náročné. Šesti hodinový posun a teplotní skok z pěti stupňů na třicet.

Vydal jsem se tedy sám do džungle velkoměsta…